Filip Kartousek na zdi
Filip Kartousek vystavoval svoje fotky u nás v atelieru asi nejdéle ze všech umělců. Částečně i kvůli covidu. Až tak dlouho, že jsme si na jeho instalaci s mým mužem nezdravě zvykli a nechtěli “ho” sundat ze zdi. A protože fotky viděla většina z vás, našich klientů, pro jejich dokreslení jsem dodatečně udělala s Filipem volný rozhovor.
Jsi umělec?
Slova mění význam od člověka k člověku - dělám to, co mě baví.
Jako spousta umělců se i ty živíš hodinovkou, tedy rozvozem jídla. Proč?
Moc jsem pil a nebyl moc spokojený se svým tělem, pohyb je také dobrý pro psychiku a ještě z toho mám peníze. Navíc můžu být pánem svého času, tenhle druh svobody je pro mě hodně důležitý. Takže rozvoz jidla na kole je pro mě ideální.
Co rád fotíš, co rád jíš a co rád děláš, když zrovna nefotíš?
Fotím to, co mě zaujme a to v podstatě nepřetržitě. Mám rád italskou kuchyni, ale pomalu chci začít kuchtit také z japonské kuchařky. Když zrovna nefotím, věnuji čas své galerii.
Kolik jsi měl výstav a jaký je tvůj sen, co se týká místa? Myslím tím, kde bys rád vystavoval.
Jsou to desítky povětšinou menších výstav různě po Česku. Aktuálně dělám na fotografické knížce, která se věnuje skryté kráse pražského metra, tu chci mít hotovou do konce roku a před dokončením mám v plánu i nějaké doprovodné výstavy, které se tématu věnují. Kdybych mohl vystavovat kdekoli na světě, vybral bych si asi Starrett–Lehigh Building, můj nejoblíbenější dům v New Yorku. Je na West 26th Street a připomíná mi tovární budovy ve Zlíně. Ten mě vizuálně hodně formoval, strávil jsem tam velkou část svého života.
Prý máš takovou malou galerii...něco málo o ní?
Ve Zlíně jsem spoluzaložil galerii Garáž, ale pak šel vlastní cestou. Hidden gallery vznikla s myšlenkou dostat lidi na místa, která jsou pro mě něčím magická, skrytá, lidé o nich neví nebo jen prochází kolem bez povšimnutí. Proto je vernisáž ideální záminkou, jak je do takového místa nalákat. Vystavoval jsem různě po ČR a jednou v New Yorku, stálejší prostory jsem měl jak v Praze, tak i v Olomouci nebo Zlíně. Prostor na Žižkově je vyloženě první základnou, která je čistě white cube prostorem. Ten jsme otevřeli blokem po sobě jdoucích výstav lidí z ateliéru kresby Jiřího Petrboka na pražské AVU. Pak ale přišla korona, během které mi galerie sloužila jako foto studio, kde jsem pravidelně fotil portréty. V průběhu lockdownu vzniknul i nápad na Hidden podcast, který probíhá ve formě rozhovorů s umělci, umělkyněmi a kýmkoli, kdo mě zajímá. Letos na jaře jsem dostal příležitost využít prázdné vitríny ve vestibulu stanice Florenc, tam jsem letošní sezónu zahájil výstavou Tomáše Motala. To místo má hodně specifickou atmosféru, je velkým protikladem galerii v Bořivojově. Ve špinavé chodbě v tomhle neutěšeném dopravním uzlu Prahy 8, která je plná bizarních charakterů, se Tomášovy postapokalyptické temné výjevy z jeho komiksu Traum dobře vyjímaly. Od té doby si tam předávají štafetu ilustrátoři, aktuálně tam najdete kresby Julie Černé a další na řadě bude Nikola Logosová. Prostor v Bořivojově jsme symbolicky znovuoživili dalším blokem studentů od Petrboka, ten teď budeme zakončovat výstavou Magdalény Rajchlové. Nechci se ale zaseknout na jednom typu média, proto je následně v plánu fotka a na přelomu roku se doufám podaří socha.
Co se týče nějakého kurátorského plánu, Hidden gallery s ukotvením na stálém místě lehce změnila směr a místo hidden míst se začala zaměřovat na hidden jména. Méně známé, povětšinou začínající umělce se silnou vizí, sebevědomým konceptem a předpokladem k tomu, aby časem hidden být přestali. Primárními kritérii při výběru jsou pro mě poetika, estetika a kompozice. To hodně lidí dráždí, připadá jim to povrchní, ale když se nad tím člověk zamyslí, schovají se do toho i konceptuálnější věci. Důležité pro mě je, aby se vystavovaná díla vyhýbala rychle stárnoucím trendům, aby byla řemeslně dobře zvládnutá a umělec jen nevyvažoval své technické omezení levným konceptem. To přijde povrchní mně. Snažím se ve všem hledat nějakou univerzální hloubku, která přesahuje čas i prostor.
Popravdě tvoje fotka hotelu, v kterém sleduješ hosty po ránu v hotelových pokojích, má velký úspěch. V čem myslíš, že to je?
Myslím, že pro lidi je to taková hra, ta fotka má víc rovin, na které můžou koukat a objevovat je. Z dálky mají pocit, že je to jen hotel, ale jak se přibližují, tak nachází jednotlivé charaktery v těch pokojích. Pro mě je ta fotka spojením všech témat, kterým se jako fotograf věnuji (architektura, dokument, surový záznam reality). Ideální spojení, které mě baví. Sedlo si to a ten velký formát tomu pomohl.
Když jsme se bavili o tvých fotkách, připadalo mi, že si úplně šťastně nevybíráš modelky…že by ti „profesionálka“ nabídla víc. Máš na to nějaký názor?
To je potřeba zkusit. Třeba Freja Beha Erichsen nebo Saskia de Brauw by se mohly stavit:) Když fotím s někým, kdo umí pózovat, tak se víc můžu věnovat svícení a kompozici. Když nepracuji s profíkem, musím se navíc věnovat ještě jemu. Na nemodelech mě baví hlavně pravdivost jejich výrazu, to je něco, co z profi modelky většinou nedostanu.
Jsi fotograf šmírák? Vybíráš si? Přemýšlíš o fotkách dopředu nebo jsi spíš spontánní?
Jako šmírák se necítím. Ve většině případů, když někoho fotím, tak o tom ten člověk ví. Na veřejnosti sice až po vyfocení, ale ví. Fotím situace, které se ocitnou přede mnou, nevyhledávám je, ony si najdou mě. Na focení se moc nepřipravuji. V tomhle směru mám rád dokumentární styl focení. Nechám se ovlivnit všemi faktory, které mi ta daná situace nabídne. Je to tedy organický proces. V mých fotkách je přítomný můj názor, ale je dostatečně ukrytý, nejde mi o to ho někomu vnucovat. Někdo v tom může vidět něco jiného a jen bych mu zkazil jeho pohled. Na konci knihy taky není napsané, co by si čtenář o ní měl po přečtení myslet.
Na co fotíš?
Na to, co je po ruce. iPhone je rychlej, ale zrcadlovka je rychlejší, když je na krku. S analogem jsem se naučil střílet, aniž bych se díval do hledáčku.
Dokument nebo móda?
Obojí. Móda ve dne, dokument v noci. Móda čistě, dokument syrově.
Co fotíš za peníze a co bys ani za peníze nefotil?
Řídím se instinktem. Každá fotka jde udělat dobře, záleží na nastavení mantinelů z druhé strany. Když nemám v tvorbě svobodu, je to pro mě důvod, proč zakázku odmítnout. Dřív jsem fotil leccos, chtěl jsem se učit. Nikdy jsem ale nepustil ven něco, s čím bych byl nespokojený. Učím se pořád, ale už nefotím to, co mě nebaví. Nechci mít s foťákem spojené žádné negativní zážitky.
Jaké máš ještě kromě fotografování talenty?
Rád vařím a následně jím, dost chodím, dělám čaj, někdy medituju. Než jsem se odstěhoval do Prahy, tak jsem rád zahrádkařil a včelařil, k tomu se doufám někdy zase vrátím.
Jíš zdravě?
Za kvalitní potraviny si rád připlatím, ale junk food si dám příležitostně taky.
Moc se v tobě nevyznám, nejsi dlouho naším klientem, venku bych si tě možná nevšimla, na fotce jsi fakt „face“. Dělal si modela?
Lidé si mě všímaj, když chci, aby si mě všímali. V opačném případě si mne všimnou až po blesku.
Jsi performátor?
Můj celý dosavadní život je performance.
Jaký životní styl vyznáváš?
Podle toho, jakou mám zrovna náladu.
Kdo je tvým guru, máš nějaký fotografický vzor, či jiný vzor?
Daniel Shea mě hodně baví. Jeho fotky mají kolem sebe neuvěřitelnou auru, každý záběr sám sebe obhájí, nemusí být vysvětlován. To se u fotografa (vlastně i celkově u umělců) musí cenit zlatem.
Kde se vidíš za dvacet let?
Snažím se každý rok pracovat na 3-5 projektech, které se snažím posunout a to zatím vychází. Plánovat na 20 let dopředu považuji (aspoň pro mě) za zbytečné.
Jaká je tvoje nejoblíbenější restaurace právě teď?
Jednou za týden si s přítelkyní uspořádáme večeři v galerii. Takže asi moje galerie/studio je mojí nejoblíbenější restaurací.
Jaké fotky ti momentálně visí nad postelí?
Nad postelí mám knihy.
Co právě čteš?
A Little Life od Hanya Yanagihara
Díky, za rozhovor. Fotka hotelu je ještě volná? :))
